O čekání a o adventu

O tom, že každý po něčem touží, nebude pochybovat asi nikdo. Každý člověk přeci chce být šťastný, něco v životě dokázat, něco dobrého udělat, mít kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi.

A nakolik mu síly stačí, mnoha způsoby se o to snaží a čeká, že aspoň něco z toho se podaří. Toto čekání naplňuje jeho život nadějí, a ta zase dává smysl všemu jeho snažení. Proto je to tato touha po něčem stále lepším, která stojí u zrodu samotné lidské civilizace a která zároveň velmi hezky ukazuje na to, kým člověk také je: tím, kdo po něčem touží a na naplnění svých tužeb čeká.

Na cestě za „něčím víc“
Každý ale také ví, že mnohá očekávání člověka naplněna nejsou, nebo když jsou, tak zase ne tak, jak třeba očekával. Jako kdyby očekával stále něco víc. Ale i to je dobře, protože tato nespokojenost z dosaženého činí lidské snažení stále živým, protože při každém dosaženém úspěchu se horizont jeho čekání zase o něco posune a cíl se vzdálí zůstávaje stále oním „něčím víc“.

Možná právě doba adventní, připomínající čekání generací na Boží příchod v lidské podobě, nám více než kterákoli jiná připomíná, že lidský duch nemůže dojít pokoje, dokud nezkusí, zda to opravdu není Bůh, který je oním „něčím víc“, stále se vzdalujícím a přece tak blízkým cílem všeho našeho pachtění.

A možná pastýři z okolí Betléma nám mohou být dobrým svědectvím, že ti, co to zkusili, Boha a v něm „pokoj lidem dobré vůle“ opravdu našli.

P. Jan Houkal, Římskokatolická farnost Brandýs nad Labem