Školství pomůže hlavně klid na práci

Nevím jak vy, ale já si nejvíce vážím lidí, kteří se dokážou jasně, věcně a hlavně srozumitelně vyjadřovat. Ředitelka Gymnázia Josefa Svatopluka Machara, RNDr. Bohumila Kysilkovásplňuje tyto atributy do puntíku, a jsem přesvědčený, že mi dáte za pravdu.

Paní ředitelko, vzpomenete si na první impuls, na chvíli, kdy vás napadlo stát se pedagogem?
Myslím, že základem ani nebylo okamžité zaměření na pedagogickou práci. Mě především už od docházky do základní školy v Čelákovicích lákalo studium přírodovědné větve na brandýském gymnáziu. Nastoupila jsem na něj v roce 1973, ale v té době zrovna přírodovědná větev nebyla otevřena. Věnovala jsem se tedy matematice a fyzice. Byla to práce malinko jiná, ale určitě užitečná. Ale po gymnáziu jsem se dočkala a vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, kde jsem studovala i učitelské zaměření. Už při škole jsem učila v Lysé nad Labem na učilišti, což pak bylo také mé první pracovní místo do první mateřské dovolené. A musím říci, že i při mé současné funkci mě pedagogická práce naplňuje nejvíce. Jako ředitelka trpím, že učím málo hodin (smích).

A jak tedy vypadala vaše cesta na brandýské gymnázium?
Byl to klasický příběh. Na brandýském gymnáziu se uvolnilo místo pedagoga biologie. A cestou hledání a doporučení se nabídka dostala až ke mně a ráda jsem ji v 1986 přijala.

Brandýským gymnáziem jste prošla jako studentka i pedagog, zástupce ředitele. To je určitě pro manažerskou náplň funkce ředitelky dobrý základ, že?
Je to určitě výborné. Já ctím tradici dobrého jména této školy a je to pro mě zároveň zavazující. Tato budova má pro mě kouzlo, které chci rozhodně zachovat. Nedovedu si představit nevhodné stavební zásahy, například plastová okna, nebo třeba likvidaci původních lavic v některých slavných kabinetech (smích). A dobrou pověst a silnou tradici získáte samozřejmě také dlouhodobou dobrou prací všech pedagogů. Jinak tomu být nemůže. Zároveň vím, jak je náročná manažerská funkce. Jak je těžké být zástupcem ředitele, který je pod tlakem vztahů mezi pedagogy a vedením. To je velmi náročná pozice a to mi dalo silné zkušenosti.

Máte můj obdiv, že jste se nakonec rozhodla jít do funkce ředitelky.
Děkuji, ale docela dlouho jsem nechtěla (smích). Věděla jsem o sobě, že nejsem příliš ředitelský typ a hlavně mě těší práce pedagoga, to je moje životní náplň. Já jsem se dlouho rozhodovala, dlouho jsem to zvažovala.

A doteď s tím bojujete. (smích)
A doteď s tím bojuji, dnes také ve smyslu, kdy je dobré z té funkce zase odejít (smích).

Do funkce ředitelky jste tedy nastoupila v roce 2001 a nikdo rozhodně nemůže říci, že jste nastoupila do zajetých kolejí, neboť v té době přicházelo mnoho změn a politických rozhodnutí.
Přesně tak. Proto jsem i delší dobu váhala. Zažila jsem přechod z okresu na kraj, což bylo velmi náročné, vychytávat všechny ty administrativní změny. Bohužel, od tohoto roku se něco mění neustále, až to vede k určité zmatenosti. Teď už to ani pomalu není normální (smích). Jestli totiž něco bývalému panu řediteli dodnes závidím, tak je to ten přirozený klid na práci, který v té době byl. Mohl se plně věnovat vlastní škole, byl v kontaktu s pedagogy. Já na to dnes v tom návalu přibývající administrativy pomalu ani nemám čas a to je nešťastné. Pořád vyplňujete nějaké tabulky, výkazy, dotazníky, řešíte právní a správní řízení...

…A školy ztrácí svou myšlenku, podstatu?
Přesně tak. O velké většině administrativní práce víte přesně, že je absolutně k ničemu, ale vy to udělat musíte, zabere vám to strašnou spoustu času a na to ostatní, nejdůležitější, tedy na chod školy, vám zůstane minimum času. Tak to prostě je.

Tuším asi, o čem mluvíte. Dnes všechny školy různých stupňů i zaměření mluví úplně stejně, sdělují vize, strategie, plní kompetence, vzdělávací obsahy škol mnohdy nejsou konkrétní a pomalu se ztrácí řemeslo a základy tradičního dobrého českého školství. Řada lidí, bohužel i z odborné veřejnosti, už ani neví, co patří do školství a co do volnočasových aktivit.
Ještě jste vynechal projekty (smích). Víte, v současnosti to ve školství vypadá tak, že ani není nutné něco umět, něco se naučit, ale hlavně získat tu kompetenci. Nikdo ale pořádně neví, co ta kompetence vlastně je (smích). A tím narůstá ta neuvěřitelná zmatenost ve školství. My jsme se u nás neutrhli ze řetězu, neučíme pouze projektově. Zachováváme tu zdravou tvář a tradici školy, naši studenti vědí, že se budou učit, že se nebudou válet na koberečku. Samozřejmě různými, i novými způsoby, ale jeden z nich je prostě klasický dryl. Pořádáme například odborné semináře, humanitní, přírodovědné, ale i technické. Tam už studenty dokážeme připravit i ke zkouškám na vysoké školy. Já právě vedu semináře přírodovědné, a to mě velmi uspokojuje a naplňuje. Výborně nám také funguje Přírodovědná společnost Dr. Antonína Bečváře. To já považuji za dobré doplňkové projekty, které dělají školu školou.

Chlubit se někde počtem počítačů a interaktivních tabulí, to je jenom žvanění. Jednoduše nemůžete rezignovat na pamětní učení. Dneska když někomu řeknete, že se má něco naučit, tak to zní, jako když pomalu mluvíte sprostě. Dneska děti neovládají vyjmenovaná slova, násobilku. Pamětním učením se to totiž na základních školách ani nesmí učit, protože je to nemoderní. Je to samozřejmě hloupost, nesmysl. Tento způsob výuky se měl jednoznačně zachovat. Teď si ale představte, jak na pedagogy působí to, že se začíná říkat, že ty školní vzdělávací programy vlastně moc nezabírají, že dochází k příliš velkému rozvolnění a že by nebylo špatné vrátit se k osnovám. A každý dobrý pedagog toto říkal od samého začátku. Sama jsem na jednom školení říkala, že budou problémy, když se vám nějaké dítě například odstěhuje. Dozvěděla jsem se, že jsem přízemní, nemoderní. A teď to zase všechno budeme narovnávat do nějakých mantinelů. A pedagogové mi říkají: „Vidíš, měli jsme pravdu.“

Na druhou stranu je to výtečná vizitka vaše a vašeho pedagogického sboru, že jste dokázali vychytat nedostatky, které rámcové vzdělávací program mají. Vy jako ředitelka to máte samozřejmě složitější, vy nesete za plnění úkolů zodpovědnost, to je potřeba zdůraznit.
Mohu říci, že naše ŠVP máme dobře vybalancovaný, máme ho dokonce i zkontrolované, ověřené a plníme ho.

Někdy mám pocit, že se neustále přichází s něčím nedotaženým, jenom aby bylo co dělat.
Jsem přesvědčená, že to, co by školství nyní nejvíce pomohlo, je nechat ho jednoduše chvilku na pokoji. Podívejte, kolik ministrů, úředníků neustále někam nastupuje s nějakou vizí, nic se nenechá usadit a vzniká jenom a jenom chaos. Pak si ve škole nemůžete ani nic dopředu naplánovat.

Tím se vlastně dostáváme ke známé otázce. Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Samozřejmě na prvním místě se každý den prokousávám mailovou i papírovou poštou. A pak se můj pracovní den odvíjí podle momentálního období školního roku, takže buď řešíte maturity, přijímací zkoušky, nebo například tvorbu výroční zprávy. Pak je doba, kterou musíte věnovat psaní výkazů. Samozřejmostí jsou porady nebo přijímání návštěv, často i rodičů. Jim se snažím věnovat, i když přijdou třeba neplánovaně. Mnoho času zaberou i ekonomické záležitosti, rozpočet, tento rok obzvlášť osekaný na dřeň. Takže v tom případě věnuji čas také shánění peněz, což je neskutečně administrativně náročná práce. Povedlo se například sehnat 17 000 eur na partnerství a výměnný pobyt s německou školou. Ale je nesmírně náročné vyplnit takovou žádost o dotaci. Takže vidíte, že každý ředitelský den je rozhodně jiný.

Jste ve funkci deset let, což není málo. Dokážete trochu bilancovat? Řekla jste si někdy: „Stojí mi to za to?“
Víte, ani si třeba nemyslím, že bych tu práci dělala špatně, ani by to nebylo dobré. Na druhou stranu se zase nechci příliš chválit. Ale nedávno jsem si řekla, že se ze sebe radovat občas budu, protože on vás totiž fakt nikdo jiný nepochválí (smích). A teď konkrétněji. Já jsem budovu zdědila v době, kdy si už hlasitě říkala o obnovu. Takže jsem opravila střechu, zrekonstruovala sociální zařízení, máme mnoho nových specializovaných učeben, školu vybavenou novou technikou a venku nové hřiště. A podobných investičních projektů proběhlo více, nelze je všechny vyjmenovat. Na druhou stranu práce v této oblasti je před námi ještě mnoho, hodně podobných akcí bych ještě ráda zrealizovala. V některých posluchárnách je například krásný, původní nábytek z roku 1927 a ten bych škole ráda zanechala, opravila ho nebo nechala udělat nábytek nový, ale stejný. A to stojí veliké peníze.

Jaké jsou tedy vaše další plány?
Určitě bych ráda minimálně udržela tu kvalitu školy, jaká je nyní. A tu dobrou kvalitu držíme právě díky tradičním vyšším nárokům na žáky, které jsem již částečně zmínila. Řekla bych, že je u nás zbytečně mnoho středních škol, které se doslova přetahují o žáky. Patříme k těm školám, které vůbec ještě realizují přijímací zkoušky. A i dnes si naštěstí můžeme vybírat, zájemců o studium máme relativně dost. Samozřejmě i my ale bojujeme s nižší úrovní vzdělání, ale je to dáno celkovou situací ve školství a také demografickým vývojem. Velký problém nám také způsobil vznik osmiletých gymnázií. Myšlenka, že tento koncept je určen pro talentované žáky, je pryč. Ve skutečnosti jde pouze o ctižádost rodičů a o úprk ze základní školy. Pak bych jako ředitelka ráda důstojně oslavila sté výročí našeho gymnázia v roce 2013. Určitě připravíme nějaký dobrý program, naše škola si větší, důstojnou oslavu rozhodně zaslouží.

Paní ředitelko, jaký máte vztah Brandýsu vzhledem k vašemu dlouholetému působení na brandýském gymnáziu?
Počtem hodin strávených v Brandýse jsem už skoro místní (smích). Žiji v Čelákovicích a dokonce sleduji takovou tu trošku rivalitu mezi Brandýsem a Čelákovicemi. Například i to pnutí, kdo má ve městě střední školu. V Čelákovicích jednu dobu nebyla, pak zase byla a nakonec je v Polabí přeškolováno (smích). V Brandýse vnímám hlavně obnovu zámku, na kterém máme mnoho akcí, a jsem za to velice ráda. Mám velmi ráda tu historickou část města, zámek, Starou Boleslav. Jako zásadní problém vidím, že v Brandýse není pořádný sál, takže na maturitní plesy utíkáme do Mladé Boleslavi. To bych jako ředitelka moc prosila, aby se tento nedostatek řešil. Radost mi dělá také kontakt s místními seniory v rámci celoživotního vzdělávání.

Mimochodem jste také členkou komise pro vzdělávání a práci s mládeží, což je poradní sbor města.
Ano, díky tomuto členství s Brandýsem spolupracuji poměrně úzce. Je to určitě dobrá věc, jsme díky tomu v kontaktu právě například se základními školami a probíhá tam ta běžná, přirozená, ale důležitá komunikace. Stojíme o dobré vztahy se základními školami a věřím, že je máme. Jsem také ráda za spolupráci s městem. Pořádáme společně například recitační soutěž Macharův Brandýs, což je dnes už akce regionálního významu.

Paní ředitelko, moc vám děkuji za rozhovor, jsem po něm přesvědčen, že řízení brandýského gymnázia je v těch nejlepších rukou. Co byste na závěr popřála, dopřála vašim žákům i našim čtenářům?
Rozhodně zdraví a příjemný, spokojený život. Co víc si přát. A našim žákům přeji, aby nikdy nelitovali své volby studovat na našem gymnáziu. A hlavně doufám, že se k nám budou vždy rádi vracet.

Marek Huber, foto Václav Kváča