Vzpomínky Josefa Kováříka na prutník

Za mého dětství bylo v Toušeni, a hlavně v Čelákovicích rozšířeno košíkářství. Košíkářem byl můj otec, ale i můj děd a praděd. Košíkářské výrobky se vždy dobře prodávaly v Praze, ale vozily se i na sever Čech.

Písčité labské břehy byly po staletí dobrým místem k pěstování vrbiček vhodných k získávání proutí na tuto košíkářskou výrobu. Moji rodiče měli pronajatý prutník, levý břeh Labe od Toušeně až k Čelákovicím. Celkem toho bylo 8 dílů, což bylo asi 12 hektarů osázené plochy. Na rozdíl od planě rostoucích vrbiček se jednalo o umělé pěstování několika vybraných druhů vrb, těch nejvhodnějších pro ruční zpracování. Porosty se musely pravidelně dosazovat, zejména při jarních povodních byly někdy poškozeny.

Prutník na podzim
Nejvíce práce v prutníku bývalo ale až na podzim. Jakmile začalo listí padat, chystala se celá rodina na žně proutí. Na žnutí měl otec zjednány posily, asi 25 až 30 lidí, kteří pruty uřezávali dole u země noži zvanými „žabky“. Toto proutí ukládali u každého keře na hromádku. Otec i matka, děda i bába určovali druhy proutí dle jejich jmen, protože se nepěstoval jen jeden druh vrb, a snášeli je na hromady každý druh ke svému druhu. Každý druh zvlášť vázal otec houžvemi a při této práci pomáhal mu i strýc Bodlák. Otec zas na oplátku mu toto prací oplácel, jak bylo na vesnici zvykem. A když bylo proutí rozdělené, zjednal otec povozy a svezlo se domů. To pak byly stohy proutí všude. Na dvoře, před domem i za domem.

A pak přišla práce pro všechny z rodiny i celého okolí. Přebírání a třídění. Snop se rozdělal a prut po prutu se čistil od zbytků listí, odřezávaly se suky, odstraňovala se tráva a nečistoty... Zároveň se proutí třídilo na to, které půjde na vaření, a které se založí k jarnímu loupání. Když byla práce s přebíráním hotová, což trvalo skoro do prosince, vozila se část proutí do Čelákovic k vaření a pak zase domů nebo ke zjednaným lidem k loupání, práce s tím byla až téměř do jara. Brzy na jaře se vybraná část proutí zakládala na tzv. „mízí“, kdy se proutí zahrabalo zeminou, zakrylo, a až začalo pučet, tak se loupalo, že opravdu bylo bílé. A tak od žní až do jara bylo opravdu dost práce nejen pro Kováříkovic rodinu, ale i pro mnoho dalších toušeňských sousedů.

red