Život ve městě dělají místní a sousedé

S panem Milanem Novákem, vedoucím odboru kultury a cestovního ruchu v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, jsem se v posledních měsících viděl poměrně často. A vždy na těch setkáních zaznělo mnoho zajímavých myšlenek.

Dr. Novák je člověk vpravdě renesanční. Malířství a hudba jsou jeho dávné lásky. Pozoruhodné je líčení jeho vztahu k brandýskému zámku i k svatováclavským slavnostem. Stejně tak jako jeho názor na to, co dělá město městem.

Pane doktore, mnoho lidí vás zná jako vedoucího odboru kultury a cestovního ruchu. Jak vypadala vaše cesta k umění, ke kultuře?
Myslím, že v tomto ohledu to bylo dané. Byl jsem žákem Rudolfa Truhlaříka, učitele výtvarné výchovy na 3. ZŠ, dnes ZŠ Palachova. Od sedmé třídy jsem chodil do Divadla O páté, kde jsem dělal kulisáka a osvětlovače a to mě moc bavilo. Připravoval jsem se na výtvarnou školu, to byla moje představa o povolání. Pak přišel rok 68, tak jsem pomáhal celé té učitelské partě, která byla nakonec vyhozena ze školství, a v tom největším vzepětí proti okupaci jsem psal protestní plakáty a dělal, co bylo potřeba a co jsem uměl. Pak jsem nastoupil na místní gymnázium, což bylo moje nejhezčí období, začal jsem se věnovat i muzice a bylo to fajn. Po maturitě jsem chtěl studovat malířství, ale nějak to nevycházelo, protože bylo velmi těžké se na akademii napoprvé dostat. Začal jsem se tedy na univerzitě věnovat reklamě a propagaci. Nemůžu říct, že by mě tento obor tehdy nějak naplňoval, ale bylo to řešení a hodilo se to později, když jsem pracoval v kulturním managementu. Malování mi zůstalo jako záliba a pořád se k němu, občas i výstavami, vracím.

Zmínil jste muziku. Stojí to za vyprávění?
No, moje muzikantství bylo spíš o trpělivosti mých kamarádů (smích). Prošel jsem si hraním po nocích v restauraci Koruna, kapelami Konstelace a Dekameron, ve kterých zpívala i moje budoucí manželka Nina, než odešla na profesionální dráhu v moderní country. Svoje muzicírování jsem se naučil brát s rezervou a spíš jsem se snažil pomáhat třeba po stránce provozní a technické. To mě bavilo. Tehdy to bylo taky neskutečně složité, protože o dobrých nástrojích a aparatuře se nám mohlo jenom zdát. Všechno kolem amatérské muziky bylo náročné i finančně. Proto, když občas vidím dnešní mladou generaci, která je přesvědčená, že na každou kulturní aktivitu musí automaticky někde dostat peníze, okamžitě si vzpomenu na léta našeho mládí. S námi se o penězích nikdo nebavil. Ano, byl třeba Labín, bylo kde hrát, ale věci byly téměř nedostupné. A troufám si říct, že muzika se i tak dělala na perfektní úrovni.

Dekameron je kapela, která hraje už od roku 1966 a která je dnes legendou, odchovala množství výtečných muzikantů a má publikum několika generací. A hraje stále, zrovna letos ji můžeme slyšet na Národní svatováclavské pouti. Jakou radu můžeme dnes dát dnešní mladé generaci, aby něco takového zažila?
Já vám něco řeknu, co bude znít jako fráze ‒ je to věc lásky k muzice. Kluci byli a jsou skvělí a talentovaní muzikanti, ať už studovaní, jako třeba Honza Ferles, nebo i amatéři, jako Láďa Šindler nebo Petr Petržilka. Mnozí hráli v dalších kapelách a vznikala tak výtečná hudební nabídka. A přátelství pořád zůstávalo. Řada muzikantů pak taky hrála ve Velkém dechovém orchestru Labín, což byla další výtečná kapela pana Jiřího Bayera, ve které jsem pár let hrál na bubínek, uměl jsem virbl a měl rád pochody. Nikdo neřešil, že hrajeme ve dvaceti dechovku, tak nás ta láska k dobré muzice spojovala. A když kluky dneska vidím, jak pořád hrajou, tak mě to taky láká, i když bych po těch letech už nezahrál ani hoří. Ale tu radost, kterou jsem v těch všech partách prožil, tu mi nikdo nevezme.

Pomohla vám znalost místního kulturního prostředí ve vašem rozhodování o kariéře vedoucího odboru kultury?
V kulturní branži jsem hodně viděl a zažil. Mnohé z hvězd, které jsem poznal na velkých akcích v Lucerně, už nikdo z mladých asi nezná, ale já mám krásné vzpomínky, i na řadu vzácných osobností vážné hudby. Byla to náročná práce a někdy i těžké chvíle. V roce 1987 jsem zařizoval účast amerických country muzikantů na prvním country festivalu u nás. V Americe, ve státě Tennessee, mi to vyneslo čestné občanství, tady vyhazov. Odešel jsem tenkrát k cirkusu a byla to úžasná zkušenost. Hned po revoluci jsem si zařídil soukromou agenturu, ale najednou jsem začal mít pocit, že za mnou vlastně není žádná pořádná, viditelná práce, a přišly na mě tendence vrátit se domů a k výtvarničině. Lidi se mě sice ptali, co chci proboha dělat v Brandejse, ale já už to asi tenkrát věděl. Chtěl jsem pracovat rukama, zlákalo mě řemeslo. Po čase jsem nějak přišel do jakési komise pro obnovu zámku, ale to byla příliš formální záležitost. Měl jsem totiž představu, že dáme dohromady partu podnikatelů a pomůžeme při obnově zámku, ale moc to nevyšlo a zůstali jsme u toho s kastelánem Honzou Štafem sami.

Co vás k rozhodnutí nejvíce přimělo? Zámek?
Ano, možnost řídit obnovu zámku. Měl jsem už jasnou představu, jaký je jeho význam a jak by mohl vypadat, a zdálo se mi, že bych tu mohl být platný nejen jako úředník, ale hlavně jako výtvarník a řemeslník, a taky jsem celá léta rád na opravách i expozicích sám pracoval, fakt s velkou chutí. Ale další silnou motivací byl pro mě svatý Václav. Tenkrát už byla svatováclavská pouť obnovena, hlavně zásluhou Jardy Chlupa, Jardy Bayera, Petra Zemka, manželů Bahníkových, ale byla to především světská pouť a ostatní zůstávalo utajeno v kostelích. Ale tradice svatého Václava je především tradicí duchovní. Pouť, to původně nejsou houpačky, je to cesta lidí za duchovním obsahem při církevních svátcích. A protože důležitou součástí lidské kultury je slavení, tak logicky ta duchovní část vždycky pokračovala nějakým tím slavením. Lidé si prostě sedli k jídlu a pití, byla zábava a radost ze společenství. Takže především duchovní tradice tu bylo třeba obnovit, vytrhnout Starou Boleslav ze stínu, kam ji násilím zatlačili. A to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že bych snad mohl takové věci ovlivnit. V roce 2003, a to bylo nesmírně důležité, začala být v té věci aktivní také církev, tedy zejména a hlavně arcibiskup kardinál Vlk. Vzájemně jsme se ujistili, že chceme společně uspořádat Národní svatováclavskou pouť jako veřejnou velkou manifestaci. Že se nám to díky bohu povedlo, o tom svědčí i návštěva Svatého otce v roce 2009. Symbolika jeho návštěvy tady už navždy zůstane.

Pane doktore, mnoho měst hledá nějakou vlastní tvář. My jsme dokonce dvojměstí. Můžete zkusit popsat zvlášť tváře Brandýsa a Boleslavi?
Je velmi zvláštní, že Brandýs a Boleslav jsou města, která si svůj osobní charakter zachovávají pořád, celá staletí. Brandýs je město trhové, jak bylo od svého vzniku, a trhovým městem zůstává. Stará Boleslav je klidná, malebná, zemědělského rázu. Považuji to za obrovskou výhodu. Hodně Staroboleslaváků mi říká, že Boleslav je mrtvá, že se tam nic neděje. Tak jim říkám, ať jdou k nám užít si ten ruch a budou koukat, co to někdy znamená. My z Brandýsa většinou utíkáme do Boleslavi do klidu, co si budeme povídat. Ale pokud si Staroboleslavští zoufají, že v sedm večer je u nich mrtvo, tak přece není nic lehčího než vyjít z domu ven. Život ve městě přece dělají místní, sousedé, a ne náhodní cizinci.

Tím se dostáváme k dalšímu tématu. Prožíváme teď období, kdy vzniká blok mezi lidmi, živnostníky, radnicemi. A já jsem přesvědčen, že si za to můžeme všichni. V této zemi začal boj proti korupci a klientelismu, ale jejich výsledkem je také vzájemná podezíravost a zdevastované přirozené vztahy mezi lidmi, živnostníky a veřejnou správou. Myslíte, že už nastal čas na obnovu těchto přirozených vztahů?
Čas k tomu nastal už před dvaceti lety. Podstatou spokojeného života vždy byla a měla by být lidská sounáležitost. Takže s vámi souhlasím a říkám, že korupce je lumpárna, ale zdá se mi, jestli tu podle přísloví „Zloděj křičí: chyťte zloděje“ to tažení proti korupci není mnohdy formální a jen ničí přirozené svazky. Je přece logické, že když jsem ve městě živnostníkem, tak bych se přirozeně chtěl živit tam. Budu pracovat dobře, protože budu dělat pro město
a pro lidi, kteří mě znají, a chci, aby mě zdravili. A to se má podporovat, protože tak vzniká občanská vzájemnost. Potřebujeme spolupráci, pak bude příjemná atmosféra ve městě. Možná jsem idealista, ale mám pocit, že teď řada lidí nemá normální radost z práce, ze života. Žijeme v závisti a sobectví. Slušná společnost nepotřebuje množství zákonů a nařízení, aby se chovala slušně.

Leckdo zná ten pocit, kdy přijede jako turista do nějakého města a cítí se tam výborně. Máte na starosti i turistický ruch. Může být takovým městem i Brandýs nad Labem-Stará Boleslav?
Turisté se cítí jako doma tam, kde se skutečně doma cítí místní občané. Ale ten pocit není zdarma, je výsledkem složitých vztahů občanů a radnice, otázkou respektu k památkám, k přírodě. Ve městě, kde se místní starají o svůj dům, zahradu, chodník a pořádek na ulici, se turistům líbí. Dnes není doba pro masivní turismus, jeho móda ve světě končí. Lidé se více budou držet doma, hledají a objevují věci, které jsou na dosah a o nichž nic nevěděli. Musíme se zaměřit na návštěvy malých skupin a hlavně rodin, ukazovat naše historické bohatství a přírodu kolem řeky, kterou přestaneme betonovat. Naše město je díky svým tradicím přitažlivé jak pro nás, tak pro Rakušany, Italy a Němce a taky pro Poláky, Maďary, Slovince i Ukrajince. Spojuje nás staletá historie středoevropské monarchie. To je nosné téma na dlouhou budoucnost, ale musíme s ním šetrně zacházet.

Povídáme si spolu 31. srpna, blíží se Národní svatováclavská pouť. Řada lidí vás zná z pořadatelské pozice. Máte ale k této akci nějaký bližší vztah?
Pro mě Národní svatováclavská pouť znamená manifestaci naší nejdůležitější duchovní tradice, tradice křesťanské víry a vzdělanosti, vlastenectví i příslušnosti k evropské civilizaci, k níž se přimyká tradice českých králů, od svatého Václava k blahoslavenému Karlovi, tisíc let našich dějin, duchovní poselství a odkaz generací, z minulosti k dnešku a od dneška do budoucnosti. Zní to pateticky, ale ono to opravdu tak vznešené je. Pro mě pouť taky znamená deset let života a zápasů, řadu radostí i nepříjemností, spoustu doživotních přátelství i papežský rytířský řád. Tak tedy ano – k této akci mám určitý bližší vztah.

Pokud byste měl doporučit něco z doprovodného programu, co by to bylo?
S Maticí staroboleslavskou a Českou křesťanskou akademií pravidelně pořádáme svatováclavský koncert v předvečer pouti a to je záležitost duchovně velmi hluboká. Lidé, kteří tam jdou, vědí proč, myslím si. Koncert má část hudebně-literární a pak probíhají nešpory, které jsou vlastně modlitbou. Tak se prolínají dvě roviny, které si určitě může plně prožít i nevěřící. Chtěl bych také zmínit koncert v Mariánském kostele 28. září ‒ letos zahraje Václav Hudeček s komorním orchestrem Far Musica, což je další skvělá vizitka tohoto místního tělesa. A pak jsem určitě rád za přehlídku zdejších kapel na letní scéně v Houštce. Je to výborná příležitost, kdy se může předvést tolik místních umělců, od mladých až po Dekameron.

Pane doktore, můžete pozvat naše čtenáře na letošní Národní svatováclavskou pouť?
To samozřejmě ze srdce rád. Věřím, že i letošní pouť bude dokladem síly duchovního života i naší občanské sounáležitosti, těším se, že v našem městě znovu přivítáme množství poutníků a že jim budeme dobrými hostiteli, že i to naše společné slavení přinese dostatek radosti všem.

Marek Huber, foto archiv Milana Nováka